Vyprávění
„The universe is made of stories, not of atoms.“
Muriel Rukeyser z básně The Speed of Darkness
Příběhy jsou staré jako lidstvo samo. Malby na stěnách jeskyně Altamira, vytvořené před více než dvaceti tisíci let, vyprávějí pomocí obrazů o zvířatech, která tehdy žila, a lidech, kteří je lovili, aby si zajistili obživu a přízeň bohů. V antice lidé do příběhů vkládali veškerou dobovou moudrost, včetně například poměrně detailních informací o tom, jak postavit loď, jež najdeme v Homérově eposu Illias. V době, kdy písemná kultura nebyla ještě tolik rozšířená, bylo totiž snazší si tato a mnohá jiná fakta zapamatovat právě prostřednictvím příběhů. Naši předkové si u táborových ohňů i kamenných krbů vyprávěli příběhy, které je spojovaly a pomáhaly jim pochopit, kým jsou.
O kapitole
Průřezová témata učebnice
Aktivity v této kapitole slouží – vedle samotného tématu vyprávění – k ohledávání témat:
- metaforické, nepřímé, obrazné vyjádření (v umění a mimo ně)
- divadelní metafora jako nástroj porozumění světu kolem sebe
- vztah „reality“ a jejího zobrazení (v umění či médiích)
Rozvíjené klíčové kompetence
- komunikativní
- k řešení problémů
- sociální a personální
- občanská
- k podnikavosti
Jak pracovat s touto kapitolou?
Kapitola Vyprávění má strukturu podobnou toku velké řeky, která má vedlejší ramena. Můžete využít různé typy aktivit k rozvíjení témat a prožitkovému či projektovému typu učení. Nejvýhodnější je plynout s proudem od pramene. Z nabízených materiálů můžete vybírat například takto:
Pozvěte si lektora*ku nebo teatrologa*žku
V kapitole navrhujeme různé druhy aktivit, některé možná znáte a běžně děláte - naváhejte je rozvíjet! Pokud stojíte o nové nebo intenzivnější tvůrčí zážitky, doporučujeme přizvat k vedení aktivit typu Storytelling, Divadlo Fórum a Emoce divadelního lektora, kterého snadno najdete a oslovíte pomocí Asociace divadelních lektorů (https://divadelnilektori.cz) nebo stránek (https://www.story-telling.cz/kontakt). Možná by vás mohlo zajímat, jak se dá vyprávět příběh beze slov, a přitom se setkat s kulturní menšinou Neslyšících a českým znakovým jazykem – pak můžete oslovit třeba Divadelní spolek OUKEJ (https://ds-oukej.cz/#o-spolku).
V kapitole se také setkáváte s teoretickým výkladem, který připravilo několik teatroložek. Pokud byste takového odborníka*ici chtěli pozvat do výuky, aby výklad na konkrétní téma prohloubil, můžete se obrátit na Katedru divadelních studií Filozofické fakulty MU. Více informací naleznete na adrese: https://divadlo.phil.muni.cz/pro-verejnost/spoluprace-se-ss
Text kapitoly si můžete poslechnout v audioverzi.
Proč si vyprávíme příběhy
Vyprávění není „jen“ umělecký postup, který nacházíme v románech, povídkách a dalších literárních žánrech. Je to také myšlenkový rámec, jehož prostřednictvím uvažujeme o světě kolem nás a díky kterému mu rozumíme. Humanitní a společenské vědy v posledních desetiletích ukázaly, že příběh je tzv. antropologická konstanta – že si lidé ve všech dobách i částech světa vyprávějí příběhy, aby se dokázali zorientovat v obrovském množství informací, které k nim každou vteřinu přicházejí skrze smysly z okolního světa. Některé informace, které takto získáváme, rovnou upozadíme či vypustíme, jiné zachytíme, uložíme si je do paměti a propojíme je s dalšími informacemi, které už známe. Podobně jako autor*ka povídky nebo režisér*ka divadelní inscenace tak vytváříme smysluplný významový celek, který má určitou strukturu a chce něco říct – příběh.
Více o příběhu
jakožto základní jednotce komunikace a kultury
Vyprávění (narativ) je libovolný popis řady souvisejících událostí nebo zážitků, ať už nonfikční (memoáry, životopis, reportáž, dokument, cestopis atd.) nebo fikční (pohádka, bajka, legenda, thriller, román atd.). Vyprávění mohou být prezentována prostřednictvím psaného či mluveného textu, statických nebo pohyblivých obrázků nebo kombinací těchto modalit. Slovo narativ pochází z latinského slovesa narrare (vyprávět), které je odvozeno od přídavného jména gnarus (znalý nebo zkušený). Spolu s argumentací, popisem a výkladem je vyprávění v nejširším slova smyslu jedním ze čtyř hlavních rétorických kategorií. V užším smyslu jde o způsob beletristického psaní, v němž vypravěč komunikuje přímo se čtenářem. Ústní vyprávění je nejstarší způsob sdílení příběhů jak z hlediska vývoje jedince, tak i lidského rodu jako celku. V dětství většinou vyprávění slouží jako návod či lakmusový papírek pro rozpoznání toho, co je v dané kultuře „správné“ a „nesprávné“ chování. V netextových či smíšených (orálně‑textových) kulturách je oralita a její hlavní projev, ústní vyprávění, nástrojem poznání a přenosu vlastní historie a formování sociální identity a společně sdílených hodnot. Vyprávění se vyskytuje ve všech formách lidské tvořivosti, umění a zábavy včetně řeči, literatury, divadla, hudby a písní, komiksů, žurnalistiky, filmu, televize a videa, videoher, rozhlasu, hraní her, nestrukturované rekreace a vystupování či performování obecně, stejně jako v některých typech malby, sochařství, kresby, fotografie a dalších typů vizuálního uměních, pokud je v nich reprezentován určitý sled událostí. Některé umělecké směry, například moderní umění, odmítají narativ ve prospěch abstraktního a konceptuálního umění. Owen Flanagan z Dukeovy univerzity, přední badatel v oblasti vědomí, píše: „Důkazy jasně naznačují, že lidé ve všech kulturách dospívají k tomu, že svou vlastní identitu ztvárňují v určité formě vyprávění. Jsme zarytí vypravěči příběhů.“ Příběhy jsou důležitým aspektem kultury. Mnoho uměleckých děl a většina literárních děl vypráví příběhy; většina humanitních oborů se skutečně zabývá příběhy. Příběhy jsou prastarého původu, existují ve staroegyptské, starořecké, čínské a indické kultuře a jejich mýtech. Příběhy jsou také všudypřítomnou součástí lidské komunikace, používají se jako podobenství a příklady k ilustraci point. Vyprávění příběhů bylo pravděpodobně jednou z nejstarších forem zábavy. Jak poznamenal Owen Flanagan, vyprávění se může vztahovat také k psychologickým procesům v oblasti sebepojetí, paměti a vytváření významů. Sepsáno s využitím wikipedického hesla Wikipedie: Otevřená encyklopedie: Narrative [online]. c2022 [citováno 3. 01. 2023]. Dostupný z www: <https://en.wikipedia.org/w/index.php?title=Narrative&oldid=1126409303>.
Vyprávění není „jen“ záležitost slov.
Teoretici*čky divadla, obrazu nebo hudby ukazují, že i tato média dokáží vyprávět příběhy. Vezměme si za příklad scénu Vepř a pepř z baletu Alenka v říši divů, obraz Sčítání lidu v Betlémě od Pietera Bruegela staršího a Smetanovu symfonickou báseň Vltava z cyklu Má vlast, abychom viděli, jak tato umělecká díla ve svých různých mediálních podobách dokáží vyprávět příběhy.
Podobně jako nejrůznější umělecké druhy a žánry také vyprávění (odborně narativ) není vytvořené náhodně, ale má určitou strukturu. Ta může být velmi různorodá v závislosti na tom, kolik informací chce vyprávění sdělit, komu a za jakým účelem, tedy na délce vyprávění, jeho cílovém publiku a tzv. pragmatice.
Organizaci jednotlivých prvků komunikačního média do struktury se někdy říká dramaturgie. Dramaturg*yně (ať už na divadle, v rozhlase, v TV apod.) je ten*ta, kdo (spolu-)udává, které prvky budou ve struktuře přítomné a jak budou seřazeny za sebou, aby to dávalo smysl. Tímto způsobem divadelní dramaturg*yně připravuje repertoár dané sezóny, pomáhá během zkoušení režisérovi*ce rozhodnout, které scény v inscenaci nechat, které vypustit a jak ty stávající upravit či přesunout. Dramaturg*yně Dobrého rána na ČT zase podobným způsobem rozhoduje, jaké hosty ten který den do pořadu pozvat. Bere při tom v úvahu nejrůznější kritéria: pestrost a vyváženost obsahu, zaměření daného divadla, konkrétní komunikační záměr (zda chce diváctvo především pobavit, vzdělat, vyvést z myšlenkové komfortní zóny apod.), zájmy, vkus a mentální schopností cílového publika apod.
Profese, ve kterých lidé pracují dramaturgickým způsobem, najdeme také na mnoha dalších místech – vlastně všude tam, kde je třeba vybrat a utřídit informace nebo jiné komunikační jednotky a následně je někomu srozumitelně, účelně, efektivně předestřít. Může to být organizátor*ka hudebního festivalu, redaktor*ka zahraniční rubriky média veřejné služby, ale stejně tak i tvůrce*kyně dezinformačního webu či řetězového mailu. Je proto dobré mít na paměti, že vhodným seskládáním jednotlivých prvků mohou vznikat také příběhy, jež jsou velmi vzdálenou a nepřesnou verzí reality.
Médea
Příběh antické princezny Médee, jejího manžela Jásóna a jeho milenky Glauké
Podle pověsti byla Médea dcerou krále Aiéta, který vládl v Kolchidě, území v dnešní Gruzii na břehu Černého moře. Když do jejího bydliště přišel řecký princ Jáson, zamilovali se do sebe, Médea mu pomohla získat zlaté rouno, které tam hledal, a uprchla s ním zpět do Řecka. Anebo ho omámila svými kouzly a způsobila, aby se do ní zamiloval a ona se dostala z barbarské ciziny do nejcivilizovanější části tehdejšího světa. V Řecku se ovšem Jásonovi a Médeie milostná idylka začala poněkud kazit, když si Jáson našel novou milenku, Glauku. Nebo Kreúsu? Vše každopádně skončilo katastrofou – Médea zabila jejich společné děti a uletěla ve voze taženém draky. Případně děti zabili obyvatelé města Korintu a Médea uprchla za králem Aigeem do Atén.
Na Médeině příběhu, který se v antice i v pozdějších dobách dočkal mnoha nejrůznějších zpracování, je možné ukázat, jak změny v jeho vyprávění umožňují klást důraz na různé jeho aspekty, nebo v jeho rámci vytvářet i zcela nové významy. Různost příběhů, které můžeme vyprávět o Médeie, a efektů, které mohou vyvolávat, si ukážeme na antické tragédii Médea řeckého dramatika Eurípida, na stejnojmenném filmu Piera Paola Pasoliniho z roku 1969 a na próze východoněmecké spisovatelky Christy Wolf Médeia a jiné hlasy
Médea podle Eurípida aneb Dvě sokyně v lásce
V antice byla divadelní představení jedním z nejdůležitějších médií, pomocí kterých antické společnosti – řecké městské státy, římská republika, římské císařství – utvářely a předávaly svému obyvatelstvu důležité informace a hodnoty. Velký význam divadelních představení, ale také dalších druhů veřejných událostí náboženského a politického charakteru, byl dán tím, že v antice na rozdíl od dnešní doby (přinejmenším v západním kulturním okruhu) nebyla tolik rozšířená gramotnost, ani možnost vlastnit psané texty (jednalo se o poměrně luxusní, drahou komoditu). Efektivnější bylo dostávat informace a myšlenky k masovému publiku prostřednictvím slov pronesených ve veřejném prostoru divadelními či sociálními herci (o sociálním herectví se dozvíte více v kapitole o teatralitě). Divadlo tak bylo v antice jedním z prostředků masové komunikace.
Drama (tragédie, komedie, satyrské hry a mimos) inscenované na divadle pro antické Řeky znamenalo mnohem více než jen zábavu. Příběhy, které dramatikové skrze jeviště vyprávěli, představovaly pro publikum pokladnici mýtů (protože řecké náboženství nemělo podobnou knihu kanonických příběhů, jakou je pro křesťanství Bible), návod ke správnému občanskému životu i prostředek pro stmelování komunity.
Antická řecká tragédie jako dramatický žánr a inscenace
Tragédie je dramatický a divadelní žánr, který vážným a důstojným stylem zpracovává smutné nebo strašné události, s nimiž se hrdina*ka dramatického děje setkal*a nebo je způsobil*a. Tento termín se používá i pro jiná než dramatická literární díla, např. román, i v běžné řeči („to je tragédie“).
Ačkoli se tedy slovo tragédie často používá volně pro označení jakéhokoli neštěstí nebo katastrofy, přesněji označuje umělecké dílo, které s velkou vážností zkoumá otázky týkající se role člověka ve vesmíru. Řekové v Attice, starověkém městském státě (polis), jehož hlavním městem byly Atény, poprvé použili toto slovo v 5. století př. n. l. k označení specifického druhu her (dramat), které se v Aténách uváděly na slavnostech boha Dionýsa (Velkých Dionýsiích).
Inscenací těchto her, sponzorovaných státem, se účastnila prakticky celá obec, protože někteří občané účinkovali ve sborech, další šili kostýmy nebo vytvářeli dekoraci a ještě další celou slavnost sponzorovali. Aktivně se však mohli účastnit pouze občané-muži; ženy, děti, otroci a otrokyně a cizinci neměli v Aténách žádná občanská práva, což také znamenalo, že nemohli na přípravě velkých Dionýsií aktivně participovat. Mohli však aspoň sedět v publiku. Velké Dionýsie byly kromě zábavy také možností, jak mohl aténský stát před cizinci demonstrovat svoje bohatství, kulturní vyspělost a vojenskou moc, a byly také náboženskou slavností (divadelní hry na slavnosti inscenované byly dlouho chápány jako obětina bohu, proto se nereprízovaly – stejný snop obilí taky nelze na oltáři spálit dvakrát). Většina námětů tragédií pocházela z epické poezie (nejznámějšími a nejhojněji zpracovávanými byly příběhy z eposů Illias a Odyssea) a byly tedy v řeckých obcích všeobecně známé. S tím pak pracuje zejména nejmladší z trojice aténských tragických autorů Eurípidés, který často dramatizuje méně známé verze mýtů, anebo vymýšlí zcela nové překvapivé dějové „novinky“ (např. publikum jeho Médeie mělo za to, že děti zavraždili obyvatelé Korintu – Médeiin čin tedy pro něj musel být podobně neočekávaný a šokující jako dnes pro nás).
V době, kdy Řekové tragédii rozvíjeli, si jejím prostřednictvím zejména kladli otázky týkající se lidské existence. Aischylos, Sofoklés a Eurípidés nutili svoje diváky*čky se ptát: Proč musí lidé trpět? Proč musí být lidé věčně rozpolceni mezi zdánlivě nesmiřitelnými silami dobra a zla, svobody a nutnosti, pravdy a klamu? Leží příčiny utrpení mimo vliv jedince, ve slepé náhodě, ve zlých úmyslech druhých, ve zlobě bohů? Nebo jsou jeho příčiny vnitřní a člověk si je přivolává sám svou arogancí, iracionalitou nebo chybným jednáním a úsudkem? Proč spravedlnost tak často nevítězí a život přináší tolik utrpení?
Autorem tragédie Médea byl dramatik Eurípidés. O životě antických autorů toho až na výjimky víme jen velmi málo a často jde o historky na první pohled přitažené za vlasy, jako je například zkazka, že Eurípidés zemřel rozsápán psy. Tu si jeho pozdněantický životopisec zjevně vymyslel na základě Eurípidovy poslední tragédie Bakchantky, v níž je jeden z hlavních hrdinů, král Pentheus, rozsápán rozdivočelými vyznavačkami boha Dionýsa/Bakcha menádami.
* Více o Dionýsovi/Bakchovi se dozvíte na naučném webovém Portálu Antika: https://spqr.cz/2022/05/15/v-doprovodu-silenych-zen-jedine-dionysos/.
V různých antických zpracováních příběhu o mytické princezně-kouzelnici Médeie si můžeme povšimnout aspektu, který souvisí s výše zmíněnou schopností příběhů utvářet a potvrzovat skupinovou identitu cílového publika. Humanitní a sociální vědci*kyně na příkladech z různých období dokazují, že různé skupinové identity (křesťan*ka, evangelík*čka, občan*ka České republiky, matka/otec na rodičovské dovolené, válečný*á uprchlík*ice apod.) nejsou esenciální (tj. jednou provždy někde/někým dané), ale naopak neustále znovu a znovu utvářené v každodenních mezilidských vztazích a jednání. Zde si můžete přečíst více o tom, jak sledování Médeie mohlo v dobovém publiku upevňovat jeho představu sebe sama coby civilizovaného racionálního obyvatelstva světa založeného na tom nejlepším možném, a sice patriarchálním uspořádání. Více o utváření identity skrze odehrávání příběhů a rolí v nich se dozvíte v kapitole o teatralitě.
* Vysvětlení pojmu "patriarchální": https://prirucka.ujc.cas.cz/?slovo=patriarch%C3%A1t.
Ukázka ze hry Médea
SLUHA
Když chlapci přišli s otcem přímo k nevěstě,
my sluhové, jež tak tvůj osud dojímá,
jsme mysleli, že jste se vy dva smířili
a byli bychom ty tvé děti zlíbali.
Sám jsem se v nedočkavosti hnal za nimi
k své nové paní. Ta jen Jásona vítala.
Když konečně pak zavadila pohledem
i o tvé chlapce, hněvivě se odtáhla.
Tvůj muž ji hleděl udobřit a domlouval:
„Pročpak se zatvrzuješ na své příbuzné?
Vždyť nemáš proč se hněvat, jsou z tvé rodiny.
Hleď, vezmi dary a jdi otce uprosit,
ať kvůli mně jim promine to vyhnanství.“
Jak spatřila ty dary, nezdržela se
a souhlasila se vším. – Kreon povolil.
Pak, jen co děti s otcem vyšli s komnaty,
hned zkoušela si šat i vínek na hlavu
a nadšeně se prohlížela v zrcadle.
Běhala po komnatě jako při tanci.
Však náhle – hrůza na ten pohled vzpomenout:
Najednou zbledne, potácí se pozpátku
a jen taktak že stačí klesnout do křesla.
Vtom jedna stará služka strašně vykřikla.
Zpozorovala, jak jde paní pěna od úst
a že má tváře jako křídu, oči v sloup.
A služka spustí nářek. Všechny ostatní
se rychle rozběhly hned přivést vladaře.
Dlouhý čas paní ležela tam bez sebe.
Pak procitne a srdcelomně zasténá.
To dvojí bolest přivedla ji k vědomí:
Podivný oheň ze zlatého pletence
jí sálal do hlavy a leptal, sršel, žhnul –
a druhý dar tvých dětí, hebký skvělý šat
té nešťastnici bílé tělo rozžíral.
Tu ona skočí s křesla, celá v plameni.
Zoufale hází hlavou, kadeře si rve,
jen aby strhla vínek. Ten však sponami
lpí ve vlasech – čím více hlavou potřásá,
tím silněji ten zhoubný žár se rozhoří.
I padne k zemi, přemožena bolestí –
a snad jen otec by byl poznal její tvář.
Tak byla znetvořena, tak byl prudký jed.
Ach, děsný pohled. Nadto se té mrtvoly
bál každý dotknout, vší tou hrůzou varován.
Vtom vešel její otec, bledý, zděšený
vrhl se na svou dceru, s nářkem objímal
tělo už mrtvé: „Dítě moje nešťastné,
který to bůh tak příšerně tě zahubil?
Kdo mi tě bere? Nemám blíže k hrobu já?
Co já tu sám? Ach kéž bych s tebou zahynul.“
A jak se vzepjal, roucho k němu přilnulo
jak břečťan k dubu. Mrtvá na něm visela
a rvala mu svou vahou maso od kostí.
Až zhroutil se v tom marném zápase
a vedle dcery naposledy vydechl.
Tak leží, mrtvý s mrtvou, otec s dítětem
a k pláči je se na ty dva jen podívat.
(k Médeie)
A ty – nač čekáš, co chceš slyšet víc?
Hleď uprchnout a někde před trestem se skrýt.
(EURÍPIDÉS. Médea. Překlad a úprava Václav Renč. Praha: DILIA rozmn., 1965, s. 46‒48.)
Médea podle Christy Wolf aneb Síla emocí
V polovině devadesátých let minulého století Médeiin příběh odvyprávěla německá prozaička Christa Wolf. Její novela* či krátký román Médeia a jiné hlasy byla reakcí autorky na protichůdná dobová obvinění, že ze své pozice elitní intelektuálky nedostatečně kritizovala režim ve východním Německu, nebo že je naopak její dílo příliš moralistní. Wolf na útoky odpovídá tím, že popisuje Médeiin osud jako příběh ženy, která se vymyká dobovým normám, a zejména představě o tom, jaké je místo ženy ve společnosti.
* Více o žánru novely in KOLÁR, Robert. Teorie literatury: učebnice pro střední školy. Plzeň: Fraus, 2014, s. 14.
Síla emocí
Pocity a emoce jsou v našem životě zásadní. Umožňují nám vztahovat se ke světu kolem sebe, protože díky nim víme, co nám dělá dobře, co nás děsí, koho máme rádi nebo komu nedůvěřujeme. Sdílené emoce jsou pak základem pro vznik společenství – společně prožívaná radost z vítězství oblíbeného fotbalového klubu z nás dělá jeho fanoušky, atmosféra strachu mezi účastníky*icemi protisystémové demonstrace z nich dělá semknuté odpůrce*kyně aktuálních pořádků atd. Více o důležitosti emocí pro lidskou společnost se dozvíte v kapitole o divadelnosti.
Prostřednictvím emocí také rozumíme ostatním lidem a svému vztahu k nim. Už od počátku vývoje lidského druhu bylo zásadní pro přežití poznat, jestli člověk, který se k nám blíží, odhaluje zuby proto, že se na nás usmívá (tedy s pozitivní emocí), nebo proto, že nám chce ublížit (tedy s negativní emocí). Mimo jiné i proto vzniká umění – jako prostředek, díky kterému můžeme svou schopnost rozumět vlastním emocím i emocím druhých lidí procvičovat a zlepšovat. Tak se ve filmu a na divadle učíme poznávat emoce například z pohybů lidského těla, v rozhlase a hudbě ze zvuku lidského hlasu (a hudebních nástrojů, šumů a ruchů jakožto jeho prodloužení), na obrazech z detailů lidského těla zastaveného v pohybu a v literatuře ze slov. Více o emocích na divadle se dozvíte v kapitolách Maska a Dialog.
Médea podle Pasoliniho aneb síla obrazů
Dalším významným umělcem, který ve dvacátém století zpracoval příběh o Médeie, byl italský filmový režisér, spisovatel a básník Pier Paolo Pasolini. Vedle levicově zaměřených filmů, které zachycují těžký život lidí ze spodních pater společnosti v Římě padesátých let, natočil také několik adaptací ikonických děl starší literatury, mezi jinými právě film Médea (1969).
Pasoliniho příběh o Médeie se nese v postkoloniálním* duchu. Jedním z organizujících principů filmu je napětí mezi nepochopitelností, cizostí a „jinakostí“ světa, z něhož Médea pochází, a oproti tomu znázornění Jásonova světa způsobem, který odkazuje k naší západní civilizaci (představuje jej jako založený na patriarchálním rozdělení moci a racionálním přístupu k životu). Více o režisérovi filmu a o jeho příběhu Médeie jakožto o uměleckém ztvárnění napětí mezi mýtem a racionálním výkladem světa, mezi vědomím a podvědomím, se dočtete v aktivitě níže.
*Více o kolonialismu se dozvíte v pořadu Českého rozhlasu Vltava: https://vltava.rozhlas.cz/postkolonialismus-nezapadni-pohled-na-dejiny-a-soucasnost-8126975.
Příběhy jsou součástí našeho života a života společnosti
Na příběhu antické princezny a kouzelnice Médeie jsme mohli pozorovat, že jedno téma lze zpracovat nejrůznějšími způsoby podle toho, co nám na něm připadá důležité, co nás ohledně něj zajímá, co o něm chceme sdělit svému cílovému publiku a o jaké publikum (a v jaké době) se jedná. Tak vznikají například další a další adaptace klasických příběhů, jako je mýtus o Jásonovi a Médeie, nikoli na základě autorské „zvůle“, ale proto, že se mění jejich publikum a také způsoby vyprávění, které jsou v konkrétní době srozumitelné (tzv. zobrazovací konvence*).
V poslední části našeho tématu si ukážeme, jakým způsobem jsou příběhy a jejich vyprávění součástí našeho života mimo uměleckou sféru – v politice, ve společnosti a v médiích. I tady platí, že vyprávění o jedné skutečnosti či události může mít více verzí, jež mají vždy určitý vysledovatelný původ, byly vytvořeny s nějakým záměrem, mají svou vlastní tzv. pragmatiku**. Tyto záměry mohou být více nebo méně „nevinné“, třeba protože jednu událost si každý z těch, kdo se jí účastnili, nemusí pamatovat úplně stejně. Méně „nevinné“ jsou situace, kdy někdo vypráví příběh určitým způsobem proto, aby zamlžil skutečnost a příjemci předestřel její zmanipulovaný obraz. Extrémním případem takové manipulace s realitou je propaganda*.
Příkladem skutečnosti, že o jedné věci je možné vyprávět různé příběhy, a tím o ní sdělovat různé věci, je příběh mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v Praze.
Příběh mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v Praze
Mariánský sloup na Staroměs tském náměstí v Praze je sochařské dílo postavené roku 2020 podle původního raně barokního sloupu, který stál na stejném místě a byl stržen několik dní po vzniku samostatného Československa v roce 1918. Na vrcholu sloupu je umístěna socha Neposkvrněné Panny Marie, latinsky Immaculata. Obraz Bohorodičky na mariánských sloupech měl podle rozšířené víry městu a lidem, kteří v něm žili, zajistit ochranu před zhoubnými nemocemi, válkami a živelními pohromami a také pro křesťanské věřící, kterých bylo v době vzniku sloupu v českých zemích většina, sloužil jako viditelná připomínka boží přítomnosti ve světě. Pro současné věřící mohou mít mariánské sloupy stejný význam i dnes, pro ostatní mohou představovat historickou památku, krásný umělecký předmět nebo symbol nenáviděné ideologie.
*Zobrazovacími konvencemi rozumíme formální postupy či způsoby, kterými umění v určité době zobrazuje svůj předmět. Ve starověkém egyptském vizuálním umění tak bylo například konvencí zobrazovat výše postavené osoby (kněží nebo faraony) ve větším měřítku než osoby níže postavené (např. otroky). Podobně v divadle najdeme tzv. inscenační konvence, např. skutečnost, že v předmoderní době v evropském divadle v naprosté většině případů ženské postavy představovali (hráli) muži.
**Viz význam slova "pragmatika" in MARTINEC, Ivo et al. Učebnice českého jazyka pro střední školy. Plzeň: Fraus, 2009–2011, s. 8.
***Vysvětlení pojmu propaganda in TÁBORSKÝ, Jiří. V síti (dez)informací: proč věříme alternativním faktům. První vydání. Praha: Grada Publishing, 2020, s. 21.
Evropské příběhy
Příběhy mohou společnost stmelovat a udržovat, ale také ji mohou rozvrátit. Někdy může jít o umělecký záměr nebo o špatnou paměť, pro zdravou demokracii je však zásadní, aby její občané*ky rozpoznali*y záměrnou manipulaci s fakty, vedenou s cílem uškodit a poškodit. Aby rozpoznali*y nejen příběhy, které mají potenciál společnost stmelovat a udržovat funkční, ale také ji oslabovat a rozvracet. Příkladem prvního může být odkaz Václava Havla, příkladem druhého pak medializace uprchlické krize v Evropě v letech 2015‒2018.
Shrnutí tématu
- Vyprávění není „jen“ umělecký postup, ale „vypráví“ všechna (komunikační, umělecká) média (audio-vizuální média jako film, TV reportáž, vlog apod.; performativní média jako např. divadlo; textové formáty; vizuální médium ve formě malovaného obrazu, sochy, fotografie, reklamního banneru atd.).
- Jednu událost/věc/myšlenku lze odvyprávět různými způsoby podle toho, jaká fakta do „příběhu“ vybereme, jak je zorganizujeme a jaké stylové, případně i další (vizuální, multimediální) prostředky použijeme.
- Vyprávění slouží mnoha různým účelům: předání důležitých informací; rozšíření a upevnění nějakého názoru, výkladu světa či ideologie; utváření osobní i skupinové identity; zorganizování nestrukturovaného velkého množství dat, které se o světě okolo nás dozvídáme, v naší mysli.
- Každé „vyprávění“ má svého původce, účel a cílového příjemce – podle toho je utvořené.
Hodí se umět rozpoznat, kdo a proč nám nějaký „příběh“ vypráví – je to ochrana před tím, aby námi bylo manipulováno.
Rozšiřující zdroje
Více o Sofoklovi na Portálu Antika: https://spqr.cz/2022/05/14/sofokles-nejen-velky-anticky-dramatik/
Více o všech autorech řeckých i římských divadelních her, stejně jako o dalších aspektech antického divadla a dramatu, v encyklopedii: STEHLÍKOVÁ, Eva. Antické divadlo. Praha: Karolinum, 2005.
Video „Wome in Greek Theatre“ (YouTube kanál National Theatre in London): https://www.youtube.com/watch?v=frfP386zxvA
Jeden den v antických Athénách: https://spqr.cz/2022/05/12/jeden-den-ve-starych-athenach/
Video o Médeie (anglicky): https://www.youtube.com/watch?v=Urk6TNq_-BY
Shrnutí mýtu o Médeie (anglicky): https://www.greeklegendsandmyths.com/medea.html
Základní informace o poválečném uspořádání Evropy in Alena Štěpánková a Zdeněk Šašinka, Odmaturuj z dějepisu 2, Brno: Didaktis, 2006, s. 158‒161, 167‒170, 173, 176‒177, 205 a 207.
Podrobnější výklad včetně dobových dokumentů a rozhovorů s pamětníky in ČURDA, Jan et al. Moderní dějiny pro střední školy: světové a české dějiny 20. století a prvního desetiletí 21. století. Brno: Didaktis, 2014, s. 98‒104, 109‒111, 124‒125, 145‒149.
Rozšiřující informace a dokumenty k období studené války najdete na webu Moderní dějiny, vzdělávací portál pro učitele, studenty a žáky (https://www.moderni-dejiny.cz/) v sekcích Evropa a svět po roce 1945 (v záložkách Výuka a Prameny).
Esej o autofikci a otázce pravdivosti v literatuře: https://a2larm.cz/2021/02/prolomit-zrcadla-ja-o-autofikcnich-tendencich-v-soucasne-literature/.
Video o studené válce (anglicky): https://www.youtube.com/watch?v=dsDrYh2Af5Y.
Shrnutí studené války včetně fotografií a rozšiřujících videí: https://kids.britannica.com/students/article/Cold-War/273726.
Video o emocích (anglicky): https://www.youtube.com/watch?v=xNY0AAUtH3g.
Použitá literatura
BLÁHOVÁ, Marie. Velké dějiny zemí koruny české. Svazek I., do roku 1197. Praha a Litomyšl: Paseka, 1999.
BOGART, Anne, LANDAU, Tina. Úhly pohledu. Praha: Divadelní ústav ve spolupráci s Divadlem Archa, 2007.
EURIPIDES. Medea. Přeložila Diane Arnson Svarlien. Introduction and Notes by Robin Mitchell-Boyask. Indianapolis a Cambridge: Hackett Publishing Company, 2008.
EURÍPIDÉS. Médea. Překlad a úprava Václav Renč. Praha: Dilia, 1965.
EURÍPIDÉS. Trójanky a jiné tragédie. Přeložil Rudolf Mertlík. Praha: Svoboda, 1978.
GRAVES, Robert. Řecké mýty: nezapomenutelné příběhy pro moderní čtenáře. Voznice: Leda, 2022.
MIHULE, Jaroslav, STŘELÁK, Miroslav a JURKOVIČ, Pavel. Hudební výchova 7: pro sedmý ročník základní školy. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1989.
STOREY, Ian C., ALLAN, Arlene. A Guide to Ancient Greek Drama. Malden: Blackwell Publishing, 2005.
RUKEYSER, Muriel. „The Speed of Darkness“. In KAUFMAN, Janet, HERZOG, Anne. The Collected Poems of Muriel Rukeyser. Pittsburgh: University of Pittsburgh Press, 2006, s. 465.
TYL, Josef Kajetán. „Krvavé křtiny“. In TYL, Josef Kajetán. Historická dramata. Praha: SNKLHU, 1954, s. 213–296.
WOLF, Christa. Médeia a jiné hlasy. Překlad Věra Houbová a Karel Houba. Praha: Arista, 2000.
„Christa Wolf.“ Wikipedia: The Free Encyclopedia. https://en.wikipedia.org/wiki/Christa_Wolf
„Narrative.“ Wikipedia: The Free Encyclopedia. https://en.wikipedia.org/w/index.php?title=Narrative&oldid=1126409303
„Mariánský sloup (Staroměstské náměstí).“ Wikipedia: The Free Encyclopedia. https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Mari%C3%A1nsk%C3%BD_sloup_(Starom%C4%9Bstsk%C3%A9_n%C3%A1m%C4%9Bst%C3%AD)&oldid=22278760
„VIDEO Já jsem nacistka? Jsme normální lidé! Ve školách sedí s dětmi imigranti s vousy, to klidně napište! sjela novinářku Němka z Chemnitz.“ Parlamentní listy. https://www.parlamentnilisty.cz/arena/monitor/VIDEO-Ja-jsem-nacistka-Jsme-normalni-lide-Ve-skolach-sedi-s-detmi-imigranti-s-vousy-to-klidne-napiste-sjela-novinarku-Nemka-z-Chemnitz-550035
DAHLOVÁ, Johana. „Jak se žilo ženám ve starém Řecku: žádná rovnoprávnost, chovali se k nim hrozně.“ Dotyk. https://www.dotyk.cz/magazin/zeny-v-recku-30001223.html
HOUDEK, František. „Bomba a svědomí.“ Vesmír. https://vesmir.cz/cz/on-line-clanky/2017/02/bomba-svedomi.html
Zahraničí, ČTK. „Po útocích migrantů vyhřezla nenávist. Běženci ale v Německu kriminalitu nezvyšují.“ Aktuálně.cz. https://zpravy.aktualne.cz/zahranici/nejen-chemnitz-protiuprchlicke-protesty-a-nalady-znaji-i-jin/r~41bf146eab7311e89271ac1f6b220ee8/v~sl:250b403a5930a69d02d337a323f89ad5/
Video ukázka z baletu Alice’s Andventures in Wonderland z Royal Opera House ve Velké Británii na platformě YouTube. https://www.youtube.com/watch?v=urN6ypzZnfo