Eurípidés
O Eurípidovi se traduje mnoho historek, většina z nich jsou však spíše anekdoty než fakta, posbírané z jeho vlastních her: nepocházel patrně z rodiny chudé trhovkyně, nežil na Salamíně v ponuré jeskyni, nebyl misogyn, ani nezemřel roztrhán psy, jak se o něm píše v jeho anonymním životopise Život Eurípida, napsaném zhruba dvě stě let po jeho smrti.
Najisto ovšem víme, že Eurípidův život i dílo byly úzce propojeny s politickým a společenským uspořádáním Athén 5. stol. př. n. l. Jiný antický spisovatel Vitruvius o něm prohlásil, že to byl dramatik-filosof, protože své současníky učil klást si otázky a zpochybňovat tradované pravdy a náboženské představy. Jak vidíme i v jeho tragédii Médea, Eurípidés například dával ve svých hrách velký prostor ženským hrdinkám, které se v nich představují jako odvážné, mocné, schopné dosáhnou toho, co chtějí, i když mají proti sobě mocné nepřátele – krále nebo po mladší ženě toužící manžele, jako je tomu u Médeie. Takový obraz ženy byl přitom v kontrastu se skutečnou pozicí žen v athénské společnosti, kde byly ženy mužům podřízeny, nemohly např. samy vlastnit majetek nebo stát před soudem.
Athény v Eurípidově díle vystupují jako útočiště těch, kdo se octnou v nesnázích, objevují se v něm však také neadresné útoky na jejich nepřátele, které by v době probíhající peloponéské války mezi Athénami a Spartou bylo možné spojit s jejich tehdejšími skutečnými protivníky, i nepokryté odsudky athénského imperialismu v souvislosti s porobení ostrova Mélu: Během peloponéské války přispívali obyvatelé Mélu drobnými dary na spartské válečné úsilí, ale zůstávali převážně neutrální, přestože sdíleli dórský původ Sparťanů. V roce 426 př. n. l. Athéňané podnikli nájezd na mélský venkov a následující rok požadovali zaplacení „výpalného“, tzv. tributu, aby v nájezdech nepokračovali. Mélos ale zaplatit odmítl, a tak v létě roku 416 př. n. l. Athény znovu vtrhly do hlavního města a požadovaly, aby se s nimi Mélos spojil proti Spartě, jinak bude zničen. Melané to odmítli, athénské vojsko město oblehlo a nakonec ho v zimě téhož roku dobylo. Po pádu města Athéňané popravili všechny dospělé muže, ženy a děti prodali do otroctví. Poté na ostrově usadili 500 vlastních kolonistů. Eurípidova tragédie Trójanky, jež velmi živě a jímavě evokuje hrůzy války, a především utrpení žen a dětí v ní, bývá vykládána právě jako kritika bezcitného a násilného postupu Athén jakožto lokální velmoci vůči násobně menšímu a slabšímu nepříteli.
Za života vzbuzovaly Eurípidovy hry pro své novátorství odpor, brzy po své smrti se však stal naopak nejhranějším řeckým tragikem. Z jeho her čerpal například římský stoik a dramatik Seneka nebo humanističtí a alžbětinští dramatikové, z nichž neznámější je William Shakespeare. Eurípidés svoje postavy na rozdíl od svých předchůdců, především Aischyla a Sofokla, stavěl do intimních situací, ve kterých vynikají jejich duševní pochody. Můžeme u něj také pozorovat náznaky psychologického propracování postav (srovnej například právě Médeu nebo Andromachu, která v Trójankách oplakává osud svého malého syna, jenž má být svržen z hradeb).