O učebnici

„V divadle je možno vše, je to dům divů. Největším divem ovšem je, že to vůbec běží. Zvedá-li se o půl osmé večer opona, buďte si vědomi, že je to šťastná náhoda nebo přímo zázrak.“

Karel Čapek 

„Všichni na jednom divadle velikého světa stojíme, a cokoliv se tu koná, všech se týče, celé lidské pokolení jest z jedné krve, jedna rodina, jeden dům.“ 

 Jan Amos Komenský

Zajímáte se o zapojení umění do výuky? 

Hledáte výukové materiály, které rozšíří vaše pedagogické možnosti? 

Snažíte se o divadle učit, ale stává se z něj jen další položka nutné maturitní znalosti? 

Máte mezi studujícími divadelnictvo a chcete je podporovat?

Máte své oblíbené filmové a divadelní hvězdy?

Hledáte místo, které ve vás vzbudí prudké emoce? 

Potřebujete prostředí, ve kterém je odlišnost vítaná? 

A nechcete zkusit DIVADLO? 

Zkusily to i Rychlé šípy…

Divadlo je „zázrak přírody zrovna tak jako včelí úl,“ řekl divadelní teoretik a muzikálový dramaturg Ivo Osolsobě.  Divadlo je totiž všude kolem nás a nabízí nám – právě díky své tajemné složitosti – mnoho různých způsobů, jak se dozvědět o sobě i světě, v němž žijeme.

Divadlo je vždy konkrétní prostor – budova, vyhrazené místo na náměstí nebo louce, zkrátka prostor pro setkání. Setkání živých lidí s živými lidmi, setkání vytvářející komunitu, setkání nabízející společný zážitek intelektuální i fyzický. Zatímco dnes mnohá díla vstupují prostřednictvím médií až do našich bytů, počítačů a telefonů, za živým divadlem se musíme vždy aktivně někam vydat. Žádný divadelní divák není pasivní!

Divadlo je přece také hra – hra na něco, na někoho, hra s někým. A hra nás provází od dětství a divadlo je možností si hrát v jakémkoliv věku spontánně a nevážně – i zcela vážně.  

Divadlo je také mentální prostor – nabízí nám prostor pro sebeuvědomění, pro reflexi, a to reflexi o to silnější, že je sdílená. Společně zažívaný strach, smích či napětí během divadelního představení nás propojuje a ladí na jiné lidské bytosti. Divácký zážitek je zcela individuální, a přesto silný sdílením. 

Divadlo je model vztahů, situací, dějů i dějin. Divadlem se totiž dá myslet. Tvořit divadlo a zakoušet divadlo znamená divadlem přemýšlet o světě – a to nejen intelektuálně, ale i tělesně. Žádné jiné umění si tolik nežádá naši jedinečnou živou tělesnou přítomnost.  

Divadlo je lekcí spolupráce, spolupracuje divák s tvůrci a stejně tak jednotliví tvůrci (a že jich je) mezi sebou. Vytvářet divadlo, pochopit, jak ta složitá a nesamozřejmá událost vzniká, je školou společné i individuální zodpovědnosti a tvořivosti.   

Divadlo není jen instituce, jen dramatický text, jen velké umění, jen herecké hvězdy, jen (aktuální) témata, jen povinná četba, jen společenská událost… ale je tohle všechno dohromady a ještě mnohem víc.

„Divadlo nabývá důležitosti jakožto společenské médium. Špatná divadla jsou stejně škodlivá jako špatné školy nebo špatné kostely, protože moderní civilizace rychle násobí tu kategorii, pro kterou je divadlo jak školou, tak kostelem.“

 George Bernard Shaw

„Divadlo je podivuhodná věc. Režisér nechápe, co chce autor, herci nerozumějí, co po nich chce režisér, a diváci nevědí, co se děje na jevišti.“

 August Strindberg

S divadlem často setkáváme i mimo divadlo! 

Běžně přece říkáme: „nehraj na mě divadýlko!“ – „co se předvádíš“ – „v takové situaci se musí“ a hlavně dodržujeme společenská pravidla a mnohdy se chováme podle naučených scénářů (na svatbách, pohřbech, oslavách). Prvkům divadla se v našem každodenním životě nelze vyhnout. Nemusíte do divadla chodit, nemusí vás vůbec zajímat, a přece se jej budete nevyhnutelně účastnit. Vždyť ve chvíli, kdy vstupujeme mezi lidi, vstupujeme do veřejného prostoru, začínáme – ať už chceme, nebo nechceme – tak trochu ukazovat, předvádět, „hrát“, sami sebe v roli spratka, šprta*ky, emo, nerda, geeka… Není to jistě divadlo jako profesionální instituce, ale je to divadelnost jako vlastnost naší existence. 

Stejně tak jsou velmi divadelní veřejné akce – předávání vysvědčení, maturitní ples, politické demonstrace a diskuse v parlamentu, hodové zábavy, poslední zvonění, masopustní veselice, sportovní zápasy, LARPy nebo rekonstrukce historických bitev. Divadlo je součástí společnosti, tvoří společenství, určuje kvalitu našeho života, ale je také nástrojem manipulace. I proto je dobré divadlu rozumět a sílu divadla používat vědomě a smysluplně.

Jak je důležité… poznat divadelní práci

 „… divadlo je umění tak jako válečnictví a hazard, tak jako hra v ruletě; nikdy se neví předem, jak to dopadne. Nejen o premiéře, ale i každého večera je čirým divem, že se vůbec hraje, a když už se hraje, že se dohraje až do konce; divadelní hra nevzniká ‚uskutečňováním nějakého plánu, nýbrž ustavičným překonáváním nesčíslných a nečekaných překážek‘.“

Karel Čapek

Divadlo je sice opravdu čirý div, ale podle určitého plánu vzniká, přestože se ten plán často mění pod rukama a spíš než o ruletu jde o „Člověče, nezlob se“.

Každé divadlo, se kterým se můžete setkat, je výsledkem práce a spolupráce. Téměř nikdo nedělá divadlo sám. Divadelní spolupráce je jedinečná v tom, že dává prostor různým typům talentů, temperamentů, vloh i dovedností, je zcela unikátní i v tom, že výsledek, ke kterému směřujeme – divadelní inscenace – nemá předem daný jasný výsledek. Tým je různorodý – a je to tak dobře – a ke spolupráci je třeba navodit podmínky tak, aby každý*á z nás mohl nést svůj díl zodpovědnosti. Důležitou součásti divadelní spolupráce je specifický způsob organizace práce, který se musí navrhnout na míru konkrétnímu týmu a konkrétnímu projektu, protože divadlo se „nenacvičuje“, ale zkouší. Tvůrčí proces divadla probíhá ve zdánlivě nekonečné spirále: představím si, zkusíme, reflektujeme, představíme si, zkusíme, reflektujeme, která nekončí ani s premiérou konkrétní inscenace. Zkoušení je hledání a nacházení řešení a pravidel hry, kterou můžeme společně hrát. Takže divadlo je místem hledání a vytváření společného světa. 

Divadlo je zároveň místem, kde je vítaná a potřebná různost. Pokud jde o tvůrčí proces při vzniku inscenace, je různost hodnota, která nám pomáhá tvořit ve všech fázích společné práce. Řada divadelníků mluví také o tom, že divadlo pro ně bylo a je místem, kde se cítí dobře i přes své odlišnosti. Vaše odlišnost může být součástí vašeho jedinečného talentu, nenahraditelného vkladu. Je také základem pro vaši tvůrčí práci. 

Každým tvůrčím úkolem a každou uměleckou spoluprací jednotliví divadelníci a divadelnice rozvíjejí své schopnosti, talenty. Možná tušíme, jak vypadá taneční trénink v klasickém baletu nebo kolik času stráví hudebníci cvičením na své nástroje. Tréninkovou rutinu či cvičení na nástroj ale provádějí i divadelníci*ice. Často směřuje ke konkrétnímu cíli (naučit se bojovou choreografii nebo nadrilovat výslovnost náročného textu), ale vždy je také o péči, kterou tvůrce věnuje i svému talentu. Soustavná péče o jedinečný talent je řemeslo. Divadlo není žádná alchymie, je to jedinečný způsob spolupráce talentovaných individualit, které ovládají a společně rozvíjejí divadelní profesi a jejich pánem je v divadelním provozu ferman.

„Na všechen způsob bude mít naše divadlo tu slávu, že jeho stavba trvala nejdýl ze všech divadel na světě! A bude-li konečně jednou dostavěno, což se řadou nepředvídaných náhod přece snad může někdy přihodit, budou dávno mrtvi už i vnukové těch, kteří na divadlo přispívali proto, aby se v něm hrálo, a nikdo se nebude více pamatovat, proč byla budova ta vlastně vystavena. Jde to s naší stavbou divadelní kupředu jako s českou politikou a jako se vším u nás.“

 Jan Neruda

„Svět je sice divadlo, ale role jsou mizerně obsazeny.“

Oscar Wilde

„V divadle neběží o tajemství přeměny hercovy, ale divákovy.“

Karel Hugo Hilar

Proč je důležité „umění mluvit o divadle“?

Sdílet jakoukoliv zkušenost s uměním vždy pomáhá kultivovat náš zážitek a nás vkus, u divadla jako umění vnímaného kolektivně je to ještě podstatnější. Hovořit o tom, co jsme viděli a zažili při představení, nám může otevřít osobní i společenská témata, která v představení rezonovala a která rezonují pro nás. Diváctví nekončí spuštěním opony a děkovačkou. Diváctví je aktivní disciplínou, je to ponoření se do zkušenosti, zacvičování do světa. Jít do divadla, mít názor na inscenaci je aktem odvahy. Pokud vás jakkoli rozčiluje, strhuje, baví – přijdete zas a budete se seznamovat s růzností divadelního umění anebo s různými podobami divadelnosti našeho světa. Pokud ve vás divadlo nevzbudí žádné emoce nebo otázky, je zbytečné – ale zároveň se právě objevil prostor pro vaše vlastní divadlo. 

Tuto učebnici berte prosím jako itinerář či nabídku, abyste vykročili na svoji cestu. Dělejte divadlo!

Theatrum.online je mapa i návrh cesty, prostor, ale také soubor nástrojů. Kapitoly lze chápat jako čtyři rohy jedné místnosti – nejde o ucelené „vysvětlení“ divadla, nabízíme čtyři různé možnosti pohledu na divadelní umění. Učebnici není nutné používat jako celek, ani pořadí kapitol není důležité. Kapitoly jsou rozcestníky, které vedou od tématu zpracovaného do podoby výkladového obsahu k aktivitám různého typu. V každé kapitole si také můžete vybrat, které aktivity jsou pro vás vhodné a zajímavé. 

Materiály můžete využít v konkrétních předmětech (Český jazyk a literatura, Základy společenských věd, Dějiny kultury, Estetika, Historie a podobně), ale mnoho aktivit překračuje hranice oborů a pomáhá rozvíjet spolupráci, kreativitu a komunikaci.

Pojmem „aktivita“ je míněná činnost realizovaná v rámci hlavního tématu kapitoly. Cílem aktivity je rozvoj vlastního myšlení, kreativity a analytických i syntetických schopností studujících.

Aktivity nemají jedno správné řešení, zásadní je vždy proces a osobní prožitek. Při kreativních aktivitách často dochází k projevení naší osobnosti, účastníci*ce aktivit se proto mohou cítit zranitelnější. Umění obecně má schopnost spouštět emoce, a proto je i kreativita úzce spojena s emocemi. Je tedy možné, že některé aktivity vyvolají vzpomínky či emotivní reakce a otevře se citlivé téma.

Abyste se cítili jistější ve vedení takových aktivit, nabízíme vám shrnutí základních zásad, popis rizik a návrh řešení citlivých situací. 

V našich materiálech najdete několik typů aktivit. Část z nich je podobná obvyklým výukovým postupům a část může být pro vaši skupinu zcela nová. Některé aktivity pracují primárně s textem a informacemi a provozují se samostatně nebo ve skupině, jiné aktivity zapojují tělo, hlas, mimiku, celkový projev nebo aktivizuji fantazii. I aktivity typu tužka–papír jsou ale vždy kreativní a zapojují jak naše emoce, tak osobní postoje. Při aktivitách v prostoru dochází k zapojení celého těla, a proto může být pro účastníky*ce náročnější překonat stud nebo rozhodnout se vyjít z komfortní zóny.

V úvodu kreativní práce ve skupině je vhodné nastavit určitá pravidla a společně se na nich domluvit.

Pro funkční průběh aktivity potřebujeme souhlas všech účastnic*ků, že do aktivity vstoupí a budou respektovat sebe i ostatní a jejich pocit bezpečí.

Aktivita je totiž především hra. A základem hry je to, že aby fungovala, musí být dobrovolná. 

Například můžete říct:

„Společně si vytvoříme bezpečný prostor pro svoje názory, pocity, zkušenosti a jejich sdílení. Aby se nám to povedlo, budeme se vzájemně respektovat a naslouchat si.“

Můžete i položit otázku:

„Co byste v takovém prostoru potřebovali, abyste se mohli projevit?“

Po odsouhlasení a případné diskuzi pokračujeme dále k naladění skupiny na stejnou vlnu, při které využíváme pozitivní motivaci k tomu, aby se členové*ky skupiny chtěli pustit do společné tvorby.

K těmto účelům mohou sloužit jednoduché a krátké hry.

Hry ve skupině vyvolají kreativní náladu a spojí všechny členy dohromady. Taková hra může být pohybová (například různé typy her na honěnou, chůze v prostoru v různých rychlostech) nebo zaměřená na soustředění (posílání signálu v kruhu, počítání se zavřenýma očima), může se ale jednat i o přečtení textu na určité téma nebo nastolení diskuze. Pozitivní motivace může mít základ v tom, že členy*ky skupiny čeká společný zážitek, ve kterém se můžou svobodně projevit a ukázat svou osobnost.

Na začátku je pokaždé důležité si ujasnit, co je cílem aktivity – a cílem aktivit tohoto materiálu není dokonalý výsledek, ale prožitek a proces, popřípadě kroky, které vedou k výsledku. Někdy je výhodné tento cíl skupině sdělit, jindy je smyslem, aby účastníci*ce došli k cíli svou vlastní cestou.

Například když se učíme vyprávět příběh, je důležité si osvojit základní principy stavby příběhu (začátek, střed, konec). Nehledáme dokonalý nebo nejlepší příběh, chceme vytvořit funkční příběh.  

Kreativní aktivity nemusí všichni pochopit stejně, a tak je dobré se po zadání úkolu ujistit, zda nám všichni účastníci*ce rozumí a chápou, co mají dělat. Pokud aktivita obsahuje více kroků, je výhodné vysvětlovat zadání postupně a nezahltit hlavy účastníků*c přemýšlením o tom, co bude následovat. Nespěchejte. Pokud se přece jen nepochopíte, najděte nedorozumění, vyjasněte je a zkuste to znovu. Tohle známe třeba ze stolních her. Můžeme si proces i komentovaně předehrát, ukázat, zahrát si zkušební kolo nebo předvést jednotlivé kroky zvlášť.

Pokud se objeví nějaká potíž v průběhu aktivity, je důležité si ujasnit, kde se zrovna nacházíme, a navrhnout řešení. Shrnutí toho, co máme už za sebou a v jaké jsme fázi, nabízí účastníkům*icím šanci se zorientovat v aktivitě a pomůže nám najít bod, ve kterém jsme se ztratili či oddálili.

Hru pokud možno nezastavujte, ujasňování si momentální situace může probíhat i v rámci hry (například si zopakujeme, co bylo řečeno v příběhu a pokračujeme dál, účastníci*ce skupiny mohou dále chodit v prostoru, zatímco na ně mluvíme apod.). Zastavení procesu hry vede k odpojení účastníků, je třeba pak znovu získat jejich pozornost a navést energii společným směrem.

Důležitější než výsledek aktivity je její proces, který je sám o sobě léčivý. Vede nás totiž k tomu být tady a teď, a tedy se autenticky setkávat sami se sebou i s ostatními.

Principem divadelní tvorby je postupné objevování, opakování, zlepšování situace – to se děje v několika fázích: 1) tvorba situace – 2) připomínkování (reflexe) – 3) opakování stejné situace nebo její změna. Fáze na sebe navazují a probíhají v kruhu, tedy se pořád dokola opakují.

Konec aktivity jasně vymezíme oznámením, že teď tahle hra skončila, necháme malý časový prostor na vydechnutí, tedy doznění aktivity a zpracování prvních dojmů, a začneme s reflexí. Ta je při aktivitách nezbytná a má svá pravidla.

Pravidla reflexe aktivity se neliší od reflektování inscenací.

Reflexe je pro nás kultivovaný způsob, jakým hodnotíme tvorbu, a tvorbou myslíme každou kreativní činnost. K tomu, aby studenti*ky tvořili vlastní názory a hledali způsob jejich prezentace, potřebují bezpečný prostor, přijetí a důvěru. Jednoduše řečeno, „když fantazii řekneš, že je blbá, už s tebou nikam nepůjde.“

Reflektují studenti*ky, ne vyučující.

Pedagogická role je v tuto chvíli vést studující k tomu, aby hledali a verbalizovali svůj vlastní názor. Vyučující se stává moderátorem*kou diskuze, hlavními aktéry*kami jsou studující.

Pozitivní motivace je zásadní.

Hodnocení „dobře“ nebo „špatně“ nám neslouží. Pracujeme s reflexí toho, zda je příběh/situace/proces/text funkční. To znamená, že je srozumitelný a strukturovaný co do formy, co do obsahu zase působivý a uvěřitelný, jinými slovy živý. 

Je výhodné začít reflexí pocitů.

Důležité je reflektovat nejen produkt (příběh nebo proces vzniku), ale i to, jak se zúčastnění v průběhu aktivity cítili. Pokud reflexi začneme právě tímto dotazem, dostaneme se rovnou k emocím a prožitkům, které jsou pro naši práci zásadní. Poté můžeme přejít k názorovému hodnocení, ale již bez emocí, protože ty jsme už společně probrali.

V rámci bezpečného prostředí dochází k přijetí názorové různosti.

Důležité je nabídnout studujícím nebo zúčastněným natolik bezpečné nehodnotící prostředí, aby mohli své názory sdílet s ostatními a otevřeli se tak i jejich případné změně.

Za každým názorem stojí jeho odůvodnění.

V rámci diskuzí a reflexí je dobré začít pozitivní zpětnou vazbou a vedeme studující k tomu, že názory typu „líbí–nelíbí“ nebo „souhlasím–nesouhlasím“ jsou také relevantní, ale k rozvoji schopnosti argumentace a porozumění potřebujeme jít hlouběji. Za každým názorem tedy zkusíme najít jeho důvod. Sdílení těchto důvodů vede k další diskuzi a otevírá cestu k otevřenému myšlení a přijetí názorů ostatních, stejně tak k zamyšlení se nad svými názory a k jejich případnému přehodnocení. 

Často je také výsledkem reflexe poučení.

K poučení přichází zúčastnění sami, třeba i s odstupem, a může být velmi individuální a osobní. Například pochopí strukturu příběhu –  kde ji vidí, co v příběhu vnímají jako působivé, co v nich budí živé reakce. Mohou si ale i zformulovat jiný názor na určité téma apod. Není proto příliš výhodné na ponaučení tlačit a vyžadovat jej, v rámci procesu má také svůj čas. Může být ale podnětné upozornit na to, že pocity a zážitky z tvorby v nás zůstávají. Je tedy možné, že si na ně vzpomeneme v úplně jiné situaci, připomenou se nám a budou v nás dále pracovat. Pokud se tak ale nestane, není to chyba nebo nedostatek. V každém z nás se prožitky z tvorby projevují s různou působností a intenzitou.

Pokud je nějakým způsobem porušen proces tvorby a reflexe nebo to cítíme jako potřebu hned v úvodu, můžeme se domluvit se skupinou na konkrétních pravidlech, která bychom měli společně dodržovat, aby naše spolupráce fungovala.

Tato pravidla mohou být:

• Neskáčeme si do řeči.
• Nebavíme se mezi sebou ve chvíli, kdy se vyjadřuje určený mluvčí.
• Dáme si chvíli pauzu po každém vyřčeném názoru na zamyšlení se.
• Určíme si strukturu toho, kdo bude kdy mluvit.

 Skupina může sama vymyslet pravidla a také to, co se stane při jejich porušení. Nechceme ale najít trest za porušení pravidel, chceme studující a zúčastněné vést k pochopení toho, že je potřeba jeden druhého vnímat a zamyslet se nad významem jeho slov, pomůže nám to totiž kultivovat způsob komunikace našich vlastních názorů.

Co se může stát při aktivitě a na co je potřeba reagovat

Účastník*ce se nezapojuje do aktivity. Můžete:

Legalizovat, tedy připustit jiné pochopení zadání nebo jiné provádění pokynů z jakéhokoliv důvodu.

Např. pokud jde o pohybové zadání a někdo zůstane stát a nehýbe se, tak můžete říct, že je možné se i téměř nehýbat, protože také v nehybnosti je určitý pohyb a všichni si mohou těchto mikropohybů zkusit všimnout.

Požádat, aby neopouštěl*a skupinu, ale stále poslouchal*a nebo pozoroval*a, co se děje. Důležité je, aby i v případě, že nemůže nebo nechce aktivitu provádět, zůstal*a ve spojení se skupinou, tedy neodcházel*a z místnosti, ale sedl*a si třeba opodál a vnímal*a dění. V tomto případě totiž stále sdílí společný prožitek. Můžete mu*jí dát najevo, že nám později může sdělit, proč se aktivity neúčastnil*a (třeba se jen obával*a, že nerozumí nebo že to nedokáže), ale také to sdělit nemusí.

Účastník*ce může prostor uzurpovat jen pro sebe (např. vytváří neúměrně dlouhá souvětí při předávání příběhu v kruhu, skáče do řeči nebo opravuje ostatní a prosazuje svoji verzi). Můžete:

Zmínit, že máme časově omezený prostor, do kterého se potřebujeme vejít všichni. Každý máme nárok na pozornost a jde o určitý typ dialogu – já vnímám tebe, ty vnímáš mě. Vyprávění příběhů nebo tvorba uměleckého díla je navíc vždy dialog – tvůrce komunikuje s příjemcem umění, je proto důležité toto vnímat a učit se vzájemnému naslouchání.

Pokud je některý účastník*ce agresivní, verbálně nebo fyzicky, připomeneme nebo stanovíme pravidla, a co znamená v naší skupině jejich porušení.

Pokud někdo při aktivitě působí dojmem, že se dostal do nebezpečné zóny, hluboko do svých emocí (např. pláče, nemůže popadnout dech, ztuhne), jsou dvě varianty postupu, podle toho, jestli vedete sólově, nebo v tandemu.

Pokud jste v tandemu, jeden z vás může účastníka*ci oslovit, vzít si ho*ji stranou a zjistit jeho*jí momentální potřeby. Je dobré zajistit, aby si účastník*ce mohl*a sednout nebo lehnout, aby měl*a kapesník či sklenici vody. Fyzické zklidnění může pomoci tomu psychickému. Druhý z tandemu může vést aktivitu dál, je ale důležité ostatním oznámit, že je o účastníka*ci postaráno druhým vyučujícím a nemusí o něj*ji mít nikdo strach.

Pokud aktivitu vede jeden pedagog*žka, může například účastníkovi*ci říct: „Vidím, že se necítíš dobře, asi tě zasáhlo to, co zrovna probíráme. Můžeme pokračovat v aktivitě dál, nebo by sis potřeboval*a dát pauzu?“

Pokud účastník*ce svolí k pokračování, můžeme mu*jí dát kapesník nebo sklenici vody, pokračovat v aktivitě a po ní se věnovat účastníkovi*ci individuálně. Pokud si potřebuje dát pauzu, vyhlásíme přestávku a postaráme se o účastníka*ci. Může být také nápomocné přerušení aktivity a diskuze o tom, co nás ostatní třeba v poslední době zasáhlo nebo je pro nás těžké vnímat či zpracovat, zde je ale potřeba značné opatrnosti a znalosti skupiny.

Při vedení aktivit spoléhejte na svou zkušenost a empatii, není třeba se práce se skupinou obávat. Pokud máte pocit, že nějaká skupina potřebuje vedení ve dvou nebo se budete sami cítit lépe ve spolupráci s kolegyní či kolegou, domluvte se na vedení v tandemu.

Pokud pracujete se skupinou, u které je pravděpodobné, že dojde k řešení problematických vztahů či se objeví citlivá témata, nebo chcete v konkrétní skupině tato témata otevřít, obraťte se na zkušenou lektora*ku nebo dramaterapeuta*ku.