Maska

„Člověk je nejméně sám sebou, když mluví sám za sebe. Dejte mu masku a řekne vám pravdu.“

Oscar Wilde, anglický básník

„Tradiční maska je skutečný portrét duše, fotografuje toho, co vidíme jen zřídka a jenom u rozvinutých lidských bytostí: vnější schránka, která je kompletním a citlivým zrcadlením vnitřního života.“

Peter Brook, anglický režisér

„Zprostředkuje přetělesnění tanečníků obřadu do podoby tajuplných démonů, duchů a božstev, tím tyto neovladatelné síly zkonkrétní, objektivizuje, a tak pomáhá snížit jejich účinek, sublimuje v člověku strach a děs.“

Dana Kalvodová, česká teatroložka věnující se asijskému divadlu

„Člověk se chce sám sobě jevit různými způsoby, maskou chce vejít do kouzelného okrsku démonična.“

Eugen Fink, německý filozof

Kapitola seznámí studenty s fenoménem masky v co největší šíři (včetně antropologické a kulturologické perspektivy). Kromě odpovědi na otázky „Co je maska?“ a „Jaké rozeznáváme typy masek?“, otevírá kapitola i otázky moci masky a jejího příběhu, který na sebe váže. Téma se dále dotýká fenoménů, které se pojí s maskami a maskováním, s nimiž se setkáváme v běžném životě – pracovní ochranné masky, masky zdůrazňující společenskou roli, masky zakrývající identitu. Diskuze nad těmito fenomény může pomoci i v otevření nejaktuálnějších témat jako je téma genderu a jeho proměn, tetování či plastické chirurgie.

Text kapitoly si můžete poslechnout v audioverzi.

Pojem maska

Maska, maškara

Slovo pravděpodobně pochází z arabského maskharah – šašek, klaun, komik (od slovesa sakhira „zesměšňovat“).

Odtud přešlo do latiny jako masca, následně italského maschera.

Může však také pocházet z provensálského mascarar – začerňovat (obličej). I to je nejistého původu.

Další příbuzné formy jsou hebrejské masecha – maska. 

„V divadle jsem se ocitl, když jsem si nasadil černé brýle a otcovu pelerínu, abych chraplavým hlasem strašného neznámého strašil sloužící.“

Nikolaj Jevrejnov

Maskování zahrnuje dvě vlastnosti: skrývání identity a proměnu identity. Masky v různých podobách – posvátné, praktické nebo hravé – hrály v kulturní historii zásadní roli při vývoji chápání toho, „co to znamená být člověkem“, protože umožňují zakoušet imaginativní zkušenost proměny v jinou identitu. Maska se vyskytuje prakticky v každé kultuře. Může zprostředkovat kontakt s duchy nebo plnit ochrannou roli pro členy*ky společnosti, kteří využívají její sílu. Masku, běžně vnímanou jako předmět, který zakrývá celý obličej nebo jeho část, je obvykle třeba vnímat v plném kontextu doprovodného kostýmu.

Nejstarší použití masky souviselo pravděpodobně s animistickou magií. Nasazením kůže nějakého zvířete mohl člověk převzít vlastnosti tohoto zvířete. Nejstarší nalezené masky jsou staré 9 000 let, s největší pravděpodobností je však praxe masek mnohem starší. Šamani*ky používali masky tak, aby se stali prostředníky duchů. V některých kulturách v Africe a Asii dodnes nasazení masky umožňuje nositeli*ce vstoupit do stavu transu.

Ve starověkém Řecku při oslavách Dionýsova kultu, při nichž se používaly masky, byla dočasně omezena běžná kontrola chování. „V nejstarší době byly užívány masky, které pokrývaly celou hlavu (měly tedy část obličejovou a část vlasovou) a připevňovaly se páskou nebo řemínkem pod bradu.“ (STEHLÍKOVÁ, Eva. Antické divadlo. Praha: Karolinum, 2005, s. 159)

Při římských saturnáliích byly běžné společenské role často převráceny.  

Raná křesťanská církev vnímala souvislost mezi maskami a předkřesťanskými praktikami, což může vysvětlovat zákaz maskování ve středověku. Benátský karneval, v němž jsou si všichni maskovaní účastníci rovni, se datuje do roku 1268 n. l.

Maska je často vnímána jako symbol divadla a součástí divadelních představení ve většině kultur jsou masky. Po celém světě se masky používají pro svou výrazovou sílu jako součást maskovaných představení – jak v rituálech, tak v různých divadelních představeních. Rituální a divadelní definice použití masek se tak často překrývají a prolínají. Maska se může nosit na obličeji a těle, může být líčená (namalovaná na tváři),  může být i nemateriální a pomocí moderních digitálních technologií projektována na těla.

Pro evropskou křesťanskou kulturu je charakteristické odmítání masek. I proto je v Evropě nejsilněji rozvinuté divadlo, ve kterém herci*čky nenosí masky. Evropská divadelní tradice nicméně vychází ze dvou hlavních zdrojů: židokřesťanské tradice a z řecké tradice. Pro starořeckou kulturu bylo naopak nošení masek typické. Tyto dva proudy se v Evropě nadto mísí s předkřesťanskými kulturními tradicemi (velikonoční pomlázka, vynášení Moreny a přinášení líta). Tomuto mísení kulturních kořenů, zdrojů a vlivů říkáme kulturní synkretismus.

Typickou mimoevropskou oblastí, kde současná antropologie může zkoumat kulturní a náboženský synkretismus, je Latinská Amerika. Zde se vedle kultur původního obyvatelstva snoubí importovaný katolicismus, svobodné zednářství a náboženské kulty západoafrických kmenů (Jorubů, dnešní Senegal a další státy Západní Afriky), jejichž obyvatelstvo bylo do Latinské Ameriky zavlečené jako otroci*kyně. Vznikly zde nové náboženské kulty, jež využívají masky, tanec, vyvolávání transu a přejímání identity různých božských sil. Jedná se o vúdú (Haiti), santería a palo (Kuba), candomblé (Brazílie).

Maska zakrývá tvář a probouzí výraz těla

Nasadit si masku znamená vystavit se jejímu diktátu. Tím, že potlačuje subjektivní prožívání, probouzí tělo. Každá maska probouzí specifické tělo a specifický výraz těla. Tato její vlastnost se využívá při výuce herectví.

Masky mohou mít staletou tradici, mohou být ale i efemérní a na jedno použití

Maska je i není předmět. Není pouhým předmětem, výtvarným objektem.

Masky mohou být pro určitou slavnost, obřad či rituál tvořeny každý rok znovu a po slavnosti zničeny. Takové masky bývají z přírodních materiálů (bahno, sláma, dřevo, papír). Mohou být pouze malované na obličeji a těle a po slavnosti omyty (k těm patří i líčené masky divadelní). Mohou být vytvořeny předky a uchovávány jako poklad, který je s posvátnou úctou použit pouze jednou za rok jako např. drahými kameny zdobené masky buddhistického mysteria čham (Tibet), respektive cam (Mongolsko). Mohou být předávány po pokoleních jako rodinná tradice, např. šamanů*ek, herců asijských tradičních divadel (japonské divadlo Nó). Výroba masek může být uměleckým řemeslem. 

Příběh masek

Maska na sebe váže nějaký příběh nebo situaci:

• Pierot je vždy melancholicky smutný, Harlekýn šibalský a pomáhá zamilovanému páru, jemuž otcové brání v sňatku.
• Mikuláš vynáší rozsudek nad dítětem, čert ho straší a anděl ho ochraňuje.
• Medvěd přináší plodnost a předává ji v tanci.
• V japonském divadle Nó je maska nositelkou příběhu mrtvého, jenž musí být znovu odehrán, aby se usmířila jeho duše.

Podoby masek: božská či démonická – lidská – zvířecí

Masky zobrazující božské bytosti jsou spojeny s rituály. Masku může nosit jeden člověk, stejně jako více lidí  (maska kobyly o masopustě). Mohou přesahovat lidskou postavu. Patří mezi ně i masky démonů animistických náboženství. Masky zobrazující člověka jsou nejběžnější. Mohou zobrazovat různé lidské vlastnosti, vypjaté emoce, jako je smutek a tragika nebo veselí a komika. Masky zobrazující zvířecí bytosti jsou rovněž spojeny předně s rituály a slavnostmi. Symbolický význam masky předurčuje její jednání a chování, např. zda tancuje, mluví lidskou řečí, mlčí, důstojně chodí nebo je nesena.

Moc masky

Zakrývání maskou je elementárním kouzlením

•  maska má okouzlovat
•  maska umožňuje proměnu
•  maska je spojena s hrou a hraním
• maska je spojena s kultem a rituálem
• maska něco zakrývá a něco jiného odhaluje

„Člověk se chce sám sobě jevit různými způsoby, maskou chce vejít do kouzelného okrsku démonična.“

(FINK, E., Hra jako symbol světa)

• Slavnostní a rituální masky
• Každodenní masky
• Divadelní masky

Slavnostmi s maskami mohou být slavnosti karnevalového typu jako např. karneval, masopust, ostatky, fašank, nebo slavnosti a obřady s předkřesťanskými prvky – keltskými, slovanskými apod. Může se jednat o slavnosti, obřady a rituály, které kombinují více vrstev v kultuře, např. mikulášská obchůzka (viz maska čerta připomínající rituální zvíře medvěda). Původním domovem masek jsou slavnosti a rituály.

Šamanismus a rituální moc masky

Šamanismus je kulturní fenomén, který nacházíme na severní polokouli, v pásmu od Aljašky, přes Kanadu a USA, Skandinávii, Laponsko, Sibiř, Koreu až po Japonsko. Se šamanismem se pojí léčitelství, magie a věštectví. K tomu, aby šaman*ka mohl*a cestovat do jiných stavů vědomí, potřebuje svou šamanskou masku a kostým, talismany a jiné předměty. Uvést se do extatického stavu mu*jí pomáhá rovněž jeho*jí komunita, zpravidla zpěvem, tancem a hrou na hudební nástroje, nejčastěji bubínky. Šamani*ky v maskách cestují „jinam“ – létají ve vzduchu nebo plavou pod vodou. Masopustní medvědi (rituální zvířata) léčí a přinášejí plodnost. Lovci*kyně v maskách lovených zvířat získávají sílu ducha zvířete.

Masky objevované díky evropskému kolonialismu

V 19. století se evropská koloniální expanze zaměřila na asijské a africké země. Tak se rozšířila znalost kultur, které se v mnohém liší od té naší a které byly mnohdy kulturně vyspělejší. Evropa začala tyto kultury zkoumat, což vedlo k proměně samotné evropské kultury, např. vzniku antropologie jako vědního oboru. Ve 20. století začaly vlivy těchto kultur pronikat do evropského umění – malířství, hudby, tance a divadla. V druhé polovině 20. století mnohé z kolonií vyhlásily nezávislost a Evropa byla přinucena zkoumat svůj mocenský vztah k těmto zemím, své koloniální dědictví. To vedlo ke vzniku nového konceptu – postkolonialismu, který nám rovněž otevírá nové porozumění mimoevropským kulturám. Navzdory emancipačním snahám bývalých kolonií dochází i v dnešní době k narušování původních kultur např. vlivem turismu a proměnou tradičních slavností podstatných pro duchovní život daného společenstva v turistickou show. Mnohé slavnosti vázané na posvátná místa dané lokality (posvátný strom, pobřeží, hora) jsou narušovány expanzivní těžbou přírodních materiálů nadnárodních společností.

K čemu slouží každodenní masky? 

• zakrytí obličeje a utajení identity – bankovní zloděj*ka, popravčí…
• zdůraznění společenské role či profese – soudce*kyně, policista*ka, voják*čka, školní uniforma…
• ochrana před nebezpečím – hasiči*ky, lékaři*ky, horníci*e…
• dětská hra a učení se - hra na povolání, na maminku, na zvířata…

Masku používá každý z nás, každý den a ani o tom někdy neví…

Domovem masek je divadlo

Masky hrají klíčovou roli ve světových divadelních tradicích, zejména v mimoevropských divadelních kulturách. V západní (evropské) tradici nosili masky herci ve starořeckém divadle. Ve středověké Evropě se masky používaly v mysteriích a hrách o zázracích svatých ke ztvárnění alegorických bytostí. Účinkující představující Boha často nosili zlatou nebo pozlacenou masku. Během renesance se rozvinuly dvorské maskované zábavy. V 16. století se v Itálii zrodila komedie dell'arte, jejíž herci*čky nosí půlmasky umožňující mluvit. 

Masky a loutky začali znovu objevovat evropští avantgardní umělci*kyně na přelomu 19. a 20. století. Alfred Jarry, Pablo Picasso, Oskar Schlemmer, stejně jako surrealisté*ky a dadaisté*ky experimentovali ve své tvorbě s divadelními formami a maskami. Ve 20. století se mnozí divadelníci, např. Vsevolod Mejerchold, Edward Gordon Craig nebo Jacques Copeau, obraceli k jiným či opomíjeným zdrojům divadelnosti, jako je orientální divadlo (zejména japonské divadlo Nó) a komedie dell'arte.

Evropská divadla masek:

Asijská divadla masek:

Komedie dell´arte

Maska je klíčem tohoto divadla. Zpravidla je maskou chápána maska obličejová (a kostýmová), v případě komedie dell’arte se vlastně jedná vždy o půlmasky, které umožňují mluvení. Masky mají fantaskní, groteskní a zvířecí rysy.

Pevné typy

Termín maska se v komedii dell’arte používá rovněž pro názvy postav, tzv. pevné typy, neboli tipi fissi [typy fizzi], typizované postavy, které jsou obdařeny určitými vlastnostmi:

Staří, neboli i vecchi [i vekki] – Pantalone a Dottore

Sluhové, neboli zanni [dzanni]

Capitano [kapitano]

Zamilovaní, neboli inamoratti [inamoratti], ti mají pouze masku líčenou

Maska fyzická

Jedná se o určitý pohybový vzorec (model). Každá z masek má svůj vlastní charakteristický styl hry, tento styl zahrnuje práci s gestem a hlasem (např. skřehotavý hlas Pantalonův nebo dyšnost Zamilovaných), držení páteře a krokové variace. Divák*čka může číst v postoji těla doslova znaky: co postava cítí, zakouší, vztah k dalším maskám nebo celek situace. Vedle obličejové masky pracovala komedie dell’arte s dialekty – bergamským, benátským, boloňským, neapolským či toskánským (literární italštinou).

Zanni – sluha 

Tvoří srdce komedie a ztělesňuje karnevalový princip​. Anarchistická, subverzivní síla sluhů jim umožňuje dělat věci, které jsou v životě normálně zapovězené. Sluha představuje komplex protikladností: mazaný i naivní, mistr v přežívání, pomáhá dobru, ale přitom dokáže lhát, zlomyslný i soucitný​. Nosí černou koženou masku s obočím a knírem. Nosí batocio [batočo] – dřevěnou plácačku.

Klauni

Cirkusový klaun se vyvinul v Anglii v 19. století. Anglické slovo clown bylo spolu s cirkusovou klauniádou převzato do mnoha dalších jazyků. Klaunský červený nos je nejmenší divadelní maskou. Klaunova maska a kostým je jeho osobitým výtvorem. Chaplinova maska Tuláka vznikla naráz a okamžitě komika inspirovala. Kým tato postava je, objevoval Chaplin celý život. Je složena z kontrastů – široké kalhoty a úzké sáčko, velké boty a malá buřinka. Klaun Grock naopak celý život svou masku dotvářel a hledal její přesnou vnější podobu.

Komici němé filmové grotesky mají výraznou líčenou masku. V době, kdy filmová groteska vznikala, nebyl filmový materiál příliš kvalitní a herci*ečky se museli*y výrazněji a kontrastněji líčit, aby filmová kamera dokázala zachytit výraz jejich obličeje (silné obočí a kníry, podmalované oči, zvýrazněná ústa). Toto výrazné a nerealistické líčení pak inspirovalo mnohé tvůrce meziválečné divadelní avantgardy.

Je sestaven formou otevřených otázek.

Odpovědi mohou komentovat všichni studenti*ky ve společné diskusi.

1. Je možné chodit v masce do školy? A proč?
2. Kolik rolí v životě hrajete a jak se na ně oblékáte?
3. Kdybyste chtěli*y vyloupit banku, jak byste se oblékli*y a jakou masku použili*y?
4. Je poker-face maska?
5. Z jakého materiálu byste vytvořili*y masku svého strachu a masku své odvahy?
6. Zvolte si libovolnou osobu z veřejného života (nejlépe na fotografii) a popište, jak vypadá, jako kdyby to byla maska – mimický výraz, gesta, oblečení, postoj těla.

• Maska je fenomén, který nalezneme ve všech kulturách. Kromě divadla je spjata také se slavnostmi, obřady a rituály. Evropané začali znovuobjevovat masky díky svým koloniálním výbojům v 19. století. Zájem o neevropské kultury vedl ke vzniku nového vědního oboru – antropologie.
• Maska zakrývá tvář, ale zároveň probouzí jiný výraz těla maskovaného*né. Této její vlastnosti se využívá při hereckém tréninku.
• Maska na sebe váže nějaký příběh a situaci. Probouzí fantazii.
• V každodenním životě rovněž používáme masky. Nejčastěji ke zdůraznění společenské role a profese nebo jako ochranu před nebezpečím. Maska je i součástí naší každodenní sebeprezentace.
• Domovem masek je divadlo. V evropské divadelní kultuře se s maskou setkáme například v komedii dell´arte. Nejmenší divadelní maskou je klaunský nos.