Medea podle Pasoliniho

Pier Paolo Pasolini (5. března 1922, Bologna, Itálie – 2. listopadu 1975, Ostie u Říma) byl italský filmový režisér, básník a spisovatel, známý svými sociálně kritickými a stylisticky různorodými filmy.

Pasolini, syn důstojníka italské armády, se vzdělával ve školách v různých městech severní Itálie, kam byl jeho otec postupně vysílán. Posléze vystudoval dějiny umění a literatury na univerzitě v Bologni. Pasolini se během druhé světové války ukrýval mezi rolníky ve Furlánsku, severoitalském regionu na hranicích s Rakouskem a Slovinskem, a poznání jejich těžkého života a všemožných typů útlaku, kterým museli čelit, vedl k tomu, že se později stal marxistou, i když neortodoxním.

Život v materiálním nedostatku a chudobě v Římě v padesátých letech mu poskytl námět pro jeho první dva romány Ragazzi di vita (Ragazziové, 1955) a Una vita violenta (Násilný život, 1959). Tato brutálně realistická líčení chudoby a bídy římských chudinských čtvrtí měla podobný charakter jako jeho první film Accattone (1961). Všechna tato tři díla pojednávala o životě zlodějů, prostitutek a dalších obyvatel římského podsvětí.

Vedle známějšího Il Vangelo secondo Matteo (Evangelium podle svatého Matouše, 1964) nebo Il Decamerone (Dekameron, 1971) natočil také dva filmy, které vyprávějí antické mýty ze současného pohledu: Oidipus Rex (Král Oidipus, 1967) a Medea (1969).

V ukázce s Pasoliniho filmu Medea můžete vidět, jak lze vyprávět nebo interpretovat stejnou situaci různým způsobem.

Jde jen o krátkou ukázku, sledujte také, jakým způsobem můžeme vyprávět bez textu, pomocí obrazu, situace, tempa…jaké další prostředky vidíte vy?

V postavě Médeie, čarodějky svedené a opuštěné dobrodruhem Jásonem, vidí Pasolini alegorický symbol vítězství iracionálna nad racionálnem i kolonizace starobylého Médeina světa rozpínavým Západem. V řadě sekvencí Pasolini téměř beze slov citlivě a s porozuměním vykresluje před-civilizované, „primitivní“ hájemství magie a rituálních obětí, které Médeia naivně opouští, aby následovala Jásona, a teprve poté si uvědomuje, že se stala pouze odrazovým můstkem pro jeho osobní ambice v chladně racionálním prostředí politických mocenských her. Inspiraci pro svou druhou adaptaci řeckého mýtu Pasolini nečerpal primárně z Eurípidovy divadelní verze mýtu o Médeie, ale z výzkumů dějin náboženství. Ve svém jediném činoherním hereckém počinu se ve filmu v titulní roli objevuje světoznámá operní diva Maria Callas.

Koncept (post)kolonialismu zdůrazňuje, že v minulosti i v současnosti byly vztahy mezi jednotlivými zeměmi, státy a etniky často nerovné, disproporční, založené na pocitu nadřazenosti, nějakém typu nadvlády a vykořisťování. Příkladem může být přístup evropských kolonizátorů k přivlastňování půdy a přírodních zdrojů a masakrování obyvatelstva v nově objevené Americe nebo na území Afriky. Součástí tohoto tzv. exploatačního přístupu k „jiným“ je také europocentrismus neboli (vědomá či podvědomá) víra v kulturní a civilizační nadřazenost vlastní civilizace nad jinými, např. představa, že západní filmy jsou v nějakém smyslu obecně lepší než filmy natočené třeba v Asii. Obě tyto tendence jsou kritickým způsobem zobrazeny v Pasoliniho filmu. Argonauté jsou zobrazováni jako nájezdníci ze západu přesvědčení o své převaze, která jim dává právo si vzít od níže postavených lstí nebo násilím to, co chtějí. Médeina kultura je vykreslena jako výrazně „cizí“, neproniknutelná a nepochopitelná – např. prostřednictvím scénografie a kostýmů, které oproti oděvům, předmětům a stavbám spojeným s Argonauty působí neevropsky, orientálně, archaicky, nebo nesrozumitelných rituálů a situací (mj. scéna oběti na začátku filmu). Především Jáson sám ve filmu, ale i v antickém mytologickém příběhu, funguje jako symbol vykořisťování slabšího, když nejdříve využije Médeiny city, schopnosti i její tělo (udělá z ní svou milenku a matku svých dětí), a pak ji odvrhne, když už ji nepotřebuje a naopak je pro něj překážkou pro využití Glauky při cestě na korintský trůn.