Kdo a proč je cizí

Médein příběh je (v Eurípidově, ale také mnoha dalších verzích) příběhem člověka, který je „jiný“, odlišný od většinové společnosti hned v několika ohledech: Médea je v Řecku, kam si ji Jáson přivede, cizinkou, navíc cizinkou mezi lidmi, kteří sami sebe považují za vrchol civilizace (Řekové všechny ostatní nazývali „barbary“, což doslova znamená němý; chtěli tím vyjádřit, že jen oni jsou ti, kteří se dokáží civilizovaně, srozumitelně dorozumívat – synekdocha pro jejich větší „kulturnost“ ve všech ohledech). Zároveň je žena, což je v dominantně (převážně) patriarchální athénské společnosti již z podstaty vedlejší, nenormativní, tzv. marginalizovaná pozice. Proto se někdy skutečnost, že Médea je v příbězích popisována jako kouzelnice, znající nejrůznější kouzla a lektvary, vysvětluje nikoli jako objektivní fakt, ale jako metafora právě pro Médeinu cizost: toho, co je cizí, se (podvědomě, nějak) bojíme, podobně jako se Řekové báli Médeiných kouzelnických schopností.

Ve filosofii a psychologii se používá pojem jinakosti či cizosti pro popis situace člověka (nebo i více lidí, tzv. společenské skupiny), který neodpovídá většinovým normám – ať už se jedná o normy estetické (např. jaké ženské či mužské tělo je hezké a jaké ne), funkční (např. co je normálně fungující tělo a co je tzv. hendikep), národnostní (např. koho definujeme jako Čecha/Češku a kdo tato kritéria nesplňuje) či normy společenské organizace (např. jak náš právní řád definuje rodinu).

To, že člověk rozlišuje mezi tím, co je on sám, co jsou jeho vlastnosti, zvyky a hodnoty, co tvoří jeho identitu, a tím, co je oproti tomu jiné, „cizí“, co není „on sám“ je přirozený psychologický mechanismus. Umožňuje nám to chápat sebe sama a své potřeby, což přispívá k našemu duševnímu zdraví a psychické pohodě. Rovněž tak celá společenství (rodina, škola, stát apod.) potřebují rozumět tomu, kdo jsou a co je definuje, a není neobvyklé, že si to uvědomují právě díky kontrastu (pojmenovávání rozdílů) mezi námi a „těmi druhými“, cizími.

Problematické může být, když jako jednotlivci nebo jako společnost začneme ty, kteří nejsou „většinoví“, kdo nesplňují výše zmíněné normy, nějakým způsobem omezovat či jim ubližovat. Nespravedlnost vůči jedinci či skupině lidí totiž velmi často vede k tzv. spirále násilí, čili tomu, že se nespravedlivé jednání zmnožuje a může se postupně obracet proti další a dalším skupinám, až může začít ohrožovat i většinovou společnost – anebo jedince, který se „cizí“ v sobě či kolem sebe snaží vymýtit.

Představme si například společnost, která šikanuje své romské spoluobčany za to, že se chovají hlasitěji než neromové, nosí poněkud jiný typ oblečení a mluví trochu jinou češtinou (s jinou výslovností, promísenou romskými výrazy apod.). Společnost na ně útočí slovně (nadávky a výhružky na sociálních sítích a na ulici) i fyzicky (odsouvá je do ghett, stávají se obětí fyzického násilí), aniž by to někdo zastavil nebo řekl, že je to špatně. Postupně se společnost začne podobným způsobem jednat také k další „nenormativní“ skupině, která „není jako my“, nechová se „normálně“ – bezdomovcům. Pokud stále nikdo nezasáhne, může se násilné chování obracet proti dalším a dalším skupinám, které v něčem neodpovídají normě: homosexuálům, lidem jiné než převažující (majoritní) víry, lidem dlouhodobě nezaměstnaným atd. Může se stát, že po nějaké době se v dané společnosti nebude cítit bezpečně téměř nikdo.

Podvědomý, evolučně zakořeněný (podmíněný) strach z cizího můžeme cítit také jako jednotlivci, i když to, co je „cizí“ či „jiné“ se do velké míry učíme od našeho okolí (co nám říkají v rodině, ve škole, ve sdělovacích prostředcích, knihách, filmech apod.). Nicméně to, nakolik naše vlastnosti, touhy či vzhled odpovídá těmto kulturním a společenským normám, či nakolik se od nich lišíme, vnímáme každý a pro každého z nás je to nějakým způsobem důležité. Cítit jiní se můžeme na základě svého rodu nebo sexuality (LBTQ+), toho, co nás baví (např. sport, zatímco zbytek naší rodiny ne), barvy kůže, vyznání nebo víry (např. muslim či muslimka, žid nebo židovka apod.) a mnoha dalších kritérií. Důležité je si uvědomit, že neodpovídat většině by nemělo znamenat být vyčleňován. Listina základních práv a svobod, která je součástí Ústavy České republiky, říká, že všichni lidé jsou si rovni v důstojnosti a ve svých právech a že „Základní práva a svobody se zaručují všem bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení.“

Rozšiřující zdroje

Příběhy lidí, kteří jsou různým způsobem odcizení většinovým normám si můžete přečíst na webu HateFree: https://www.hatefree.cz/clanky/ (příběhy si můžete vyfiltrovat podle kategorií jako černoši, hendikep, LGBT, muslimové, Romové, ženy apod.)
Publikace a výzkumy k LGBT+: https://www.praguepride.cz/cs/vzdelavani/publikace-a-vyzkumy 
Informace o cizincích v Česku: https://www.ceskovdatech.cz/clanek/129-cizinci-v-cesku/ 
V současné době český právní řád definuje manželství jako svazek muže a ženy, homosexuálové mohou uzavřít tzv. registrované partnerství. Více o rozdílech mezi oběma typy svazku: https://www.jsmefer.cz/. 
Více k psychologickým, sociologickým a filosofickým souvislostem konceptu jiného, cizího a odcizení in MÜLLER-FUNK, Wolfgang. Teorie cizího: koncepty alterity. Překlad Jan Budňák. Brno: Host, 2021.