Abstraktní pohyb - konkrétní příběh

skupiny po 12-15 osobách

Pohybová hra pracuje s abstraktním pohybem a technikou živého obrazu. Polovina skupiny je aktivní a druhá polovina přihlíží a reflektuje. 

Ve volném prostoru zadáme skupině tento úkol: volnou chůzí se pohybujte prostoru, tak, aby nikde nezůstávalo prázdné místo. Výchozí tempo je klidné, vycházkové, neustále proudíme a zaplňujeme prostor. Jde o chůzi pracovně nazvanou číslo 1.  Po tlesknutí vyučující oznamuje chůzi číslo 2. Jde o změnu rychlosti, jsme o padesát procent rychlejší, nyní již lehce spěcháme, jdeme na konkrétní schůzku a máme tam být včas, snažíme se nepřijít pozdě. Další tlesknutí oznamuje chůzi číslo 3. Nyní zvyšujeme rychlost opět o padesát procent. Teď již skutečně spěcháme, skoro běžíme, nestíháme, již dávno jsme měli být na smluveném místě. Když si osvojíme společné rychlosti, vede vyučující skupinu k pohybu s konkrétní fyzickou okolností: chůze pod nízkým stropem, chůze po kluzkých kamenech, proplétání se obří pavučinou, pokus o chůzi v silném větru, vyhýbání se kapkám deště… . Po chvíli je obraz zastaven pomocí slova stronzo a pojmenováno prostředí, ve kterém se živý obraz nachází (volí vyučující nebo konkrétní student*ka ). Volba prostředí může, nebo naopak nemusí, vycházet z podoby zastavených účastníků. Ti, kteří tvoří živý obraz, jsou potom vyzváni k tomu, aby pojmenovali co nebo koho představují. Mohou být předměty, osobami, nebo i abstraktními pojmy (náladou, ovzduším, napětím, typem vztahu…). 

Hra může probíhat třeba takto:

Vyučující řekne: Stronzo a pojmenuje prostředí: jsme v moři. 

Student*ka 1:  Jsem plechovka válející se na dně. 

Student*ka2: Jsem potápěč, který se potápí pro odpadky v moři. 

Student*ka 3: Jsem potápěčova nenávist ke všem lidem, kteří hází odpadky do moře.

Student*ka 4: Jsem chlapík plující na matračce, který dopil pivo a plechovku odhodil. 

Student*ka 5: Jsem chlapíkova matračka.

Student*ka 6: Jsem díra v nafukovací matračce, o které chlapík ještě neví. 

Student*ka 7: Jsem chlapíkova manželka, která obdivuje potápěčovu odvahu a houževnatost. 

Student*ka 8: ….. 

Hru lze postupně ztěžovat tím, že studenti*ky musí svoji „roli”  stále více  zpřesňovat pomocí přídavných jmena. Prostředí se tak stává stále více propracovaným a detailnějším.

Je vhodné věnovat pozornost také prostorovému rozmístění zobrazovaných jevů a vztahům mezi nimi - kde kdo/co je, kam míří, co chce…

Tato hra učí žáky postupovat směrem od obecného (tématu) ke konkrétnímu a ještě konkrétnějšímu. Situaci a vyprávění o ní musí stále více zpřesňovat a konkretizovat a zpřesňovat svoji vlastní představu. Spontánním zahrnutím předmětů a abstraktních pojmů do obrazu si uvědomíme, že i věci nebo stavy jsou mnohdy hybnou silou a základní esencí situací a příběhů. 

5-7 osob ve skupině

Lidé v jedné skupině si lehnou na zem nebo podložku vedle sebe tak, aby si byli tak blízko, jako byli sirotci, kteří se musí poskládat na malou postel. Po dobu 1 minuty je necháme „spát” a spontánně tělesně reagovat jeden na druhého, v této fázi vede vyučující komentářem ke zklidnění, zavření očí, zpomalení dechu i pohybů. Další interakci skupiny vedeme jemným zadáním změny, předem domluveným signálem (tlesknutím), na které lidé ve skupině reagují změnou pozice. Dobře fungují tři zastavení ve třech konkrétních polohách (můžeme zadat 3 nejoblíbenější polohy při spánku), které necháme osoby v hráčské skupině několikrát opakovat. Navedeme je komentářem k pozornosti nejen na výslednou polohu, ale i na cestu, která k poloze vede. Pohyb musí ale stále působit jakoby probíhal ve spánku. Když jsou pohyby spících sirotků fixované, tj. Když si všichni své pohyby pamatují a opakují ve stejné formě, můžeme zadat další: požádat skupinu, aby byly všechny postavy sirotků vždycky propojené tak, aby nikdy žádný sirotek nezůstal sám, aby skupina byla stále propojená dotykem. Signálem ke změně polohy už potom není impuls vyučujícího, pohyb prvního sirotka spouští řetězovou reakci dalších. Díky kontaktu na sebe sirotci můžou reagovat i se zavřenýma očima. Po osvojení tohoto zadání přidáváme sirotkům okolnosti: je vám zima a tisknete se k sobě, je vám teplo a hledáte více prostoru…

Přihlížející sledují veškerou interakci skupiny - kdo se ke komu otočí zády, čelem, kdo koho ze spaní kopne, komu vylétne ruk. Poté přichází na řadu krátká reflexe, během níž s diváckou skupinou pojmenujeme a rozvineme viděné vztahy a situace. Z tohoto pozorování a jeho popisu už můžeme stvořit krátký či delší příběh nebo třeba celou krátkou pohybovou inscenaci. 

Otázky pro reflexi mohou být: Kdo spal na jedné posteli? Kolik jim bylo let? Jaké mezi sebou měli vztahy? Kdo byl nejmladší? Kdo byl nejprůbojnější? Kdo byl nejutlačovanější? Kdo koho ochraňoval před ostatními? Co se s nimi stane dál? 

V dalším kroku můžeme hledat úplně jiný příběh, který by také odpovídal stejné pohybové partituře. Příběhy se mohou skrývat i v náhodném pohybu a v nečinnosti, i malá interakce může ovlivnit a vyvolat mnoho dalších změn. 

Cílem aktivity je v první hře vytváření co nejpřesnější představy. Přesná představa je například součástí některých hereckých metod, ale přesnou představu potřebuje i dramatik*čka, scénograf*ka light designér*ka nebo režisér*ka. Druhá hra vede k reflexi abstraktní pohybové partitury, ve které hledáme a rozvíjíme příběh.