Divadelní znak

Rekvizity – násada od smetáku, lepenková krabice, balón, utěrka, skleněnka, učebnice a jiné běžně dostupné předměty.

Divadelní inscenace je plná informací, které tvůrci*kyně potřebují sdělit divákům*čkám (např. místo děje, čas, určení postavy aj.). Tyto informace jsou sdělovány prostřednictvím různých, zpravidla zvukových (např. řeč, hudba) či vizuálních (např. scénografie, rekvizity, kostýmy) komunikačních kanálů. Každá informace je pak sdělována v podobě konkrétního symbolu (znaku), který může odpovídat realitě, ale může být také symbolem zástupným. Např. židle může být na jevišti skutečně židlí, ale může být použita také v jiném významu, může např. symbolizovat horu, schod, automobil, osobu, zvíře atd.

Není vše tím, čím se zdá být 

Celá skupina vytvoří kruh. Pedagog*žka vybere jednu z rekvizit a ve skupině všichni společně verbálně popíší, o jaký typ předmětu jde, jak vypadá, z čeho je udělaný, jaké má vlastnosti. Pak je předmět podáván po kruhu, a jednotliví*é hráči*čky předmět uchopí a předvedou bez slovního komentáře, jak jej běžně užíváme. Nápady po sobě neopakujeme. Když se skupina shodne, že jsou možnosti vyčerpány, začínáme další kolo hry. Předmět si stále předáváme po kruhu, ale teď jej používáme v jiném kontextu, „jako něco jiného“. Nápady se opět nesmí opakovat, můžeme je ale rozvíjet. Použití předmětu můžeme okomentovat zvuky, nikoliv však slovně. Ostatní v kruhu hádají, který předmět je skrze zástupnou rekvizitu zobrazen. V případě, že nikdo neuhodne, je možné přistoupit k použití verbálního komentáře akce. 

Například utěrku nebo ručník můžeme nejdřív poslat po kruhu a sledovat, jestli se objeví dostatek situací, kdy je užití utěrky pravděpodobné a odpovídá realitě: utíráme si obličej a jiné části těla, nebo nádobí či plochu stolu, možná prach na nábytku a podobně. Když možnosti vyčerpáme, můžeme utěrku použít jako létající koberec nebo šátek na hlavu, možná i jako půdorys vlastního pokoje, domácí zvíře… a určitě mnoho dalšího. Při reflexi aktivity můžeme společně mluvit o tom, kdy předmět v jiném kontextu a „jako něco jiného“ fungoval a kdy ne.  

Tento druh aktivity označujeme jako práci s předmětem a práci  se zástupným předmětem. 

Cílem aktivity je rozvíjet fantazii a schopnost improvizace, rozvíjí ale také vnímavost a schopnost realizovat vlastní představu za pomoci konkrétního předmětu.

Práce na divadelní inscenaci se skládá z momentů, kdy si budoucí inscenaci představujeme a kdy ji zkoušíme. V rámci zkoušení ověřujeme, jak naše nápady a představy můžeme realizovat na jevišti, jak fungují, jak jim ostatní rozumí.